Konec čahounů - Pavel Grasgruber, Lidové noviny 8.-9.1. 2022

Konec čahounů

Nejvyšší lidé světa, Nizozemci, možná o své prvenství přijdou. Podle posledních výzkumů se totiž začali snižovat. Co o člověku vypovídá tělesná výška? Jak se vyvíjela v historii a jak velký vliv má na ni výživa?

PAVEL GRASGRUBER

Lidové noviny, 8.-9. ledna 2022

Senzační titulky před pár měsíci oznamovaly: Nizozemci, nejvyšší lidé na světě, se začínají zmenšovat. Ve studii nizozemského statistického úřadu udávají tamní muži narození v roce 1980 výšku 183,9 cm, ale u jejich vrstevníků z ročníku 2001 byla zjištěna výška o jeden centimetr nižší. U žen nastal dokonce pokles o 1,4 cm (ze 170,7 cm na 169,3 cm). Řada českých diskutérů na internetových fórech přisuzovala tento jev přílivu podměrečných imigrantů, ale pozvolný pokles vzrůstu je patrný i u potomků „čistokrevných" etnických Nizozemců. O žádnou záhadu se přitom nejedná. Následkem kombinace pomýlených nutričních doporučení, fastfoodové stravy a tlaku na „ekologicky udržitelnou výživu" se totiž v bohatých západních zemích otáčí příznivý historický trend nastartovaný průmyslovou revolucí a vrací se opět stejným směrem tam, kde před 150 lety začal.

K čemu je dobrá výška

V Česku porovnatelná data chybí. Poslední celonárodní měření mládeže proběhlo v roce 2001 (v grafu jsou tato data vyznačena přerušovaně). Dílčí výzkumy Fakulty sportovních studií MU v Brně naznačují, že výška mladých žen stagnuje kolem 167 cm a u mladých mužů se zřejmě pomalu přibližuje 181 cm. To nás minimálně u mužů řadí na chvost první světové desítky. Osud Nizozemců tak zatím nesdílíme. Ačkoli leckoho takové zprávy o populačním „růstu do země" nevzruší, experti vědí, že tělesný vzrůst je jedním z nejspolehlivějších indikátorů kvality života a každá jeho záporná odchylka věští společenský problém. Ovlivňuje jej totiž kombinace genetických a environmentálních faktorů, a zatímco genetické předpoklady se z generace na generaci mění jen málo, vliv prostředí se na vzrůstu odráží velmi rychle a výrazně. Zahrnuje na prvním místě kvalitu živin ve stravě a dále např. úroveň hygieny a zdravotní péče (častý výskyt infekčních nemocí vyčerpává růstovou kapacitu dětského organismu), sociální nerovnost, urbanizaci (umožňuje lepší přístup k výdobytkům moderní civilizace) nebo rychlost populačního růstu (menší počet dětí v rodině nemusí soupeřit o zdroje poskytované rodiči).

Výška má pozitivní vztah i s inteligencí, protože vývoj mozku závisí na kvalitě přijímaných živin. Názorně je to vidět na dlouhodobých měřeních skandinávských rekrutů, jejichž průměrné výsledky v inteligenčních testech stoupaly paralelně s jejich průměrným vzrůstem. Všechny tyto faktory byly příznivě ovlivněny nástupem průmyslové revoluce v 19. století, nicméně tento vývoj vůbec nebyl přímočarý a doposud nedosáhl ve všech vyspělých zemích stejné úrovně.

Vysocí lovci, podvyživení zemědělci

Protože pro antropology je tělesná výška důležitým indikátorem životních podmínek, je k dispozici dostatek dat, z nichž můžeme odvodit její proměny v čase. Odhady tělesného vzrůstu se málokdy zjišťují z kompletně zachovaných koster (tzv. anatomická výška) a až do novověku, kdy jsou k dispozici měření vojenských rekrutů, si musíme většinou vystačit s nepřesnými propočty založenými na délce dlouhých kostí (tzv. matematická výška).

Obrázek získaný z tohoto historického srovnání je ale konzistentní a ukazuje, že výškový trend v Evropě má v zásadě tvar paraboly s dvěma hlavními vrcholy. První nastal před nástupem poslední doby ledové před cca 30 tisíci lety, v éře gravettské kultury lovců mamutů. Ti byli v důsledku nízké hustoty populace, relativně snesitelného klimatu a dostatku kvalitních živin z lovené megafauny v překvapivě dobrém zdravotním stavu a na našem území se průměrné odhady pohybují mezi 174 a 176 cm u mužů. Ještě vyšší byli „obři" z jeskynního systému Grimaldi na pobřeží italské Ligurie: 180-186 cm.

Postupné ochlazování a vrchol poslední doby ledové před 22 tisíci lety ale znamenaly dramatický zlom. Kosterních nálezů z té doby je málo, a když jich na konci mladšího paleolitu (před 10-15 tisíci lety) přibývá, vynořují se z archeologických záznamů mnohem menší muži s výškou 165-167 cm a výraznějšími stopami stresových vlivů na kostech. Vyhynutí megafauny v období tzv. mladšího dryasu před 12 tisíci lety (způsobené snad dopady kosmických těles) bylo pro tyto lovce další těžkou ranou. V následném období mezolitu tudíž obývali většinu Evropy „trpaslíci"; muži byli vysocí 161-164 cm. Tento retardovaný růst ještě více vymkne, pokud uvážíme, že jejich genetické předpoklady, zděděné po mladopaleolitických předcích, byly zřejmě vysoké. Čestnou výjimkou byli rybáři od dunajských Železných vrat a dolního Dněpru se 173-175 cm.

V horách na Předním východě byla tehdy situace ještě tíživější a místní domorodci se odhodlali k zoufalému kroku, který měl dalekosáhlé důsledky pro budoucnost lidstva: začati se živit semeny obilovin. Tato tzv. neolitická revoluce sice přinesla možnost dlouhodobého skladování sklizené úrody (což chránilo před smrtí hladem a umožnilo také rychlý růst populace), nicméně celkovou kvalitu stravování nijak dramaticky nezvedla - a to navzdory tomu, že část tehdejší potravy představovalo i maso domestikovaných zvířat. Bílkoviny z obilovin jsou totiž velmi nízké biologické kvality. Ve stravě postavené na obilovinách navíc chybějí některé klíčové živiny (zejména vitamin D), což vysvětluje časté stopy křivice na neolitických kostrách. Tragický zdravotní dopad neskončil jen u křivice; projevil se i v podobě kardiometabolických chorob, za kterými stojí vysokoglykemické obilné škroby. V 6. tisíciletí př. Kr. se začali maloasijští zemědělci šířit na Balkán a poté dále do Evropy. Vyznačovali se malými postavami (161-168 cm), přičemž byl patrný jejich klesající gradient od východu k (jiho)západu. Čím déle bylo zemědělství v Evropě provozováno, tím níže tyto průměry klesaly, a bylo to zřejmě i v důsledku přírodního výběru menších postav, které se lépe vypořádávaly s chronickou podvýživou. Na straně zemědělců však stála velká výhoda: rychlý populační růst. V průběhu 5. tisíciletí před Kristem byly proto méně početné lovecko-sběračské skupiny vytlačeny do periferních oblastí severní a východní Evropy. Na to, že by neolitičtí křivičníci někdy ztratili svoje postavení vládců Evropy, by tehdy nikdo nevsadil.

Jenže historie bývá krutě škodolibá. Ve studených stepích východní Evropy, kam se vyznavači zemědělství zrovna nehrnuli, přežívaly vysoké a velmi robustní populace mezolitických rybářů, které jen pozvolna přejímaly pěstitelské a chovatelské recepty z Kavkazu. Na konci 5. tisíciletí př. Kr. se tito lidé překvalifikován na bojovné pastevce a začali se šířit na západ do Karpatské kotliny a na jižní Balkán, kde je jim mj. přisuzován násilný konec metalurgické civilizace Varna. Ačkoli nedávná genetická studie zpochybnila předpoklad, že za jejich převahou nad zemědělci stálo ochočení koně (k tomu mělo dojít až ve 3. tis. př. Kr.), rozsáhlé zeměpisné přesuny přinejmenším nasvědčují efektivnímu využívání vynálezu kola. Jednu mimořádnou přednost jejich pastevecká kultura měla nepochybně: Začala totiž přijímat špičkové živiny ze zvířecího mléka, což mělo za následek i genetickou adaptaci v podobě šíření laktózové tolerance. Díky kvalitnější výživě tudíž stepní válečníci přečnívali tehdejší neolitiky zhruba o půl hlavy (odhady se pohybují nejčastěji mezi 173 a 174 cm).

Na kompletní reconquistu Evropy to ale nestačilo; přijít musel nečekaný spojenec -bakterie dýmějového moru Yersinia pestis. Dosud není úplně jasné, kde se tato smrtící epidemie zrodila. Každopádně se zdá, že stepní populace na ni získaly určitou imunitu, zatímco zemědělci umírali doslova jako mouchy. Po roce 3000 př. Kr. musely být rozsáhlé oblasti severní poloviny Evropy radikálně vylidněny, protože stepní lid kultury se šňůrovou keramikou (který mimochodem hovořil indoevropskými jazyky) ji snadno obsadil rychlým „Blitzkriegem". Díky tomu nesou současní Evropané jen menšinu neolitických genů (nejméně Estonci - cca 8 %, Češi asi 35 %) a po stepních populacích zdědili jak jazyk, tak i vlohy pro vyšší tělesný vzrůst a schopnost laktózové tolerance. Pokud by mléčné produkty nebyly součástí naší stravy, nebyli by dnes evropští muži vyšší než v bohatých státech laktózové intolerantní Asie, tedy nějakých 170-175 centimetrů.

Brambory a americké bingo

V následujících staletích mužská výška v Evropě kolísala nejčastěji mezi 165 až 170 cm, zejména v důsledku klimatických změn a malthuziánských tlaků. Negativní dopad mělo vlhké a studené období na přelomu doby bronzové a železné a také vrtkavá éra „malé doby ledové" mezi 15. a 19. stoletím. Naproti tomu průměry přes 170 cm bychom naměřili v teplém období vrcholného středověku a kupodivu i v neklidné době stěhování národů. To se mj. připisuje snížení populační hustoty následkem válek a epidemií. Severoevropané - kteří těžili ze svých lepších genetických předpokladů a konzumace mléka - přitom byli konzistentně vyšší než civilizačně vyspělejší obyvatelé Středomoří.

Až ve druhé polovině 18. století se tyto historické výkyvy zmírnily zavedením nové, produktivnější plodiny - brambor. Podle některých autorů tato změna přinesla výrazný efekt jen v zemích, kde byly brambory ve stravě kombinovány s mlékem, což vedlo k lepší rovnováze v příjmu živin. Výsledkem byl rychlý růst populace, uvolnění pracovních sil, urbanizace a ekonomický rozvoj vedoucí až k průmyslové revoluci. Jenže ani progres v zemědělství nedokázal odvrátit malthuziánské hrozby z přelidnění a doslova výhrou v loterii musela být pro každého Evropana imigrace do amerických kolonií.

Tam se nabízely obrovské plochy řídce osídleného území, kde bylo „v řekách víc ryb než vody". To se odrazilo i na výšce postavy. Průměrný britský muž měřil na konci 18. století asi 168 cm, průměrný Američan 173 cm. Náskok si Američané udrželi až do půlky 20. století. Lze se dovtípit, že výhoda lépe živené populace sehrála významnou úlohu i v cestě USA na špici žebříčku průmyslových velmocí.

Trvalé zlepšení životních podmínek v Evropě přinesl nástup průmyslové revoluce v 19. století, což je druhý vrchol paraboly. Ani tehdy to nebyla cesta bezproblémová. Zpočátku sice tělesný vzrůst v industrializujících státech stoupal (např. v Anglii z „předbramborových" 165 cm na 171 cm začátkem 19. století), jenže kolem poloviny 19. století se cosi zadrhlo. V řadě států začaly výškové průměry opět klesat. Co se stalo? To bylo v uplynulých desítkách let námětem řady odborných studií ekonomů a záhada to byla o to větší, že tehdejší HDP na hlavu setrvale rostl.

Život všech společenských vrstev by tedy měl vzkvétat. Jenže místo toho tu byly krvavé dělnické stávky, pokusy o revoluční převraty a zrod Marxova Kapitálu (1867). Šlo zřejmě o kombinaci vícera faktorů, které mají do jisté míry analogii s dnešní neklidnou situací v muslimských zemích. Rychlý růst populace vedl k bobtnání chudinských čtvrtí ve městech, jejichž obyvatelé museli žít ve špatných hygienických podmínkách, a z důvodu nedostatečného zásobování a vysokých cen mléka a masa (jejichž produkce zůstávala drahá) měli paradoxně horší přístup ke kvalitním živinám než lidé na venkově. K tomu připočtěme výrazné ochlazení klimatu (dobře patrné na záznamech z pražského Klementina), cyklické periody nezaměstnanosti a vzrůstající sociální nerovnost. Z pohledu současníků se kapitalismus musel jevit jako slepá ulička vývoje, která vede jen k obohacování úzké skupinky elitářu. Technologický vývoj a sociální reformy nicméně dokázaly tyto problémy překonat a od konce 19. století začaly výškové průměry kontinuálně růst. Uvážíme-li, že výška českých mladých mužů vzrostla za uplynulých 150 let o dobrých 15 centimetrů (na cca 181 cm), pochopíme, jak nesmíme vysokých životních standardů si dnes užíváme.

Americká nutriční revoluce

Zdálo by se tedy, že vše půjde jako v pohádce na věčné časy, protože pokračující industriální vývoj nám zabezpečuje stále větší bohatství. To by však na světě nesměli provádět své experimenty američtí odborníci - dietologové. Začalo to v 50. letech tím, že za příčinu kardiovaskulárních chorob mylně označili nasycené tuky, a horlivý výbor amerického Senátu tuto neprokázanou hypotézu v roce 1977 prosadil do oficiálních doporučení (s odůvodněním, že v zájmu blaha amerického národa na žádné definitivní důkazy čekat nelze). V roce 1983 tato doporučení zkopírovala Velká Británie a potom i další evropské země. V důsledku toho v bohatých západních zemích poklesla konzumace nejkvalitnějších zdrojů bílkovin (mléčných produktů, vajec a červených mas), vzrostla konzumace obilovin a tuk začal být nahrazován cukrem a sladidly.

Současně s tím zažilo boom i fastfoodové stravování. K čemu tyto nutriční změny vedly, to nám ukazují zdravotní statistiky 35 zemí OECD, v nichž USA okupují první místo ve výskytu obezity u dětí i dospělých a druhé místo ve výskytu diabetů. Naopak svoje postavení nejvyššího národa světa už Američané dávno ztratili a výška bílých a černých amerických mužů v celonárodních zdravotních průzkumech (NHANES) už dokonce dvacet let klesá.

Raněná ega amerických odborníků si však tuto blamáž stále nejsou schopna připustit, a proto přišla s nápadem, jak z toho ven: „Zdravým rostlinným stavováním". Pokud byla totiž obtloustlým americkým diabetikům servírována dieta s vysokým podílem nízkoglykemické, sytící zeleniny, začali hubnout a lepšily se i jejich kardiometabolické parametry. Experti se zaradovali: Objevili jsme svatý grál lidské výživy! Následně se vynořili i nutriční reformátoři, kteří se rozhodli tímto způsobem řešit obezitu u dětí. To je ale fatální omyl.

Green Deal na talíři

Dítě totiž není malý dospělý. Jeho požadavky na vyšší příjem živin - které souvisejí s potřebami organismu v růstu – lze spíš přirovnat k potřebám sportovců. U dětí krmených stravou s nízkou kvalitou bílkovin bude vyšší podíl přijatých živin použit pro ukládání do tukových zásob, a nikoli pro růst. Pokud omezíme kalorický příjem (např. prostřednictvím oné zdravé zeleniny), dosáhneme sice „zeštíhlení", ale za cenu ještě hlubší podvýživy. Výsledek tedy bude vždy tristní.

Tou správnou strategií je naopak maximálně zvýšit kvalitu bílkovin, omezit konzumaci sacharidů a dostat do školních jídelen i děti z nižších sociálních vrstev, které trpí nezdravým jídelníčkem a zdaleka nejvíce se podílejí na nárůstu obezity.

Výmluvně to dokládá i v úvodu zmíněný výzkum Fakulty sportovních studií v Brně, který v letech 2016—2019 probíhal u středoškoláků ve věku 18-21 let: Kupříkladu dívky z gymnázií, které od základní školy pravidelně chodily na školní obědy, byly v průměru vysoké 168 cm a měly 24,9 % tělesného tuku. Naproti tomu dívky z učilišť bez maturity, které do školních jídelen nikdy nechodily, byly vysoké jen 164,3 cm a měly 30,5 % tuku.

Za zcela scestné lze tudíž označit pokusy snížit dávky bílkovin ve školních obědech a prosadit do nich „zdravou" rostlinnou stravu na úkor nutričně hodnotných mléčných a masných jídel. Příkladem budiž grantové programy Zdravá školní jídelna a Máme to na talíři, které osobně podpořil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (autor resort několikrát oslovil s upozorněním, že autorky těchto programů nejsou schopny doložit odbojné podklady ke svým tezím, nedostalo se mu však odpovědi - pozn. red.), či podobný program iniciativy Skutečně zdravá škola, který vyzývá k boji s dětskou obezitou a nahrazování masa zeleninou.

Vedení této iniciativy (u jejíhož zrodu stáli členové Strany zelených) reagovalo na kritiku svého programu mj. poukazy na to, že byl inspirován úspěšným, ekologicky motivovaným britským projektem Food For Life. Stránky Food For Life však nabízejí jen sbírku sebechvalných anekdot, jež nekorespondují s realitou: Navzdory tomu, že více než 50 procent britských základních škol připravuje obědy certifikované tímto projektem, výskyt obezity u dětí ve věku 10-11 let setrvale stoupá - z 18,7 procenta v letech 2009/2010 na 21 procent v letech 2019/2020.

Je zřejmé, že programy tohoto typu jsou od počátku odsouzeny k neúspěchu, protože jejich autoři nechtějí pochopit vztahy mezi výživou a dětskou obezitou. A bude hůř. Nutriční trendy ve Velké Británii jsou totiž bez nadsázky katastrofické a kvalita bílkovin se propadla na úroveň nejchudších evropských zemí.

Udržitelná strava" je vůbec to poslední, co by tamější mládež potřebovala. Nizozemsko je na tom mnohem lépe a dlouho odolávalo nízkotučným doporučením, nicméně pod tlakem ekologických iniciativ tam za posledních 20 let poklesla spotřeba červených mas o třetinu. „Neekologické" maso je přitom ve stravě nahrazováno pšenicí, což je ten nejhorší možný scénář, který bude mít v budoucnosti dalekosáhlé zdravotní dopady. A aby těch chmurných zpráv nebylo málo, měření černohorských vědců ukazují, že přinejmenším mezi osmnáctiletými už Nizozemci o své první místo na světě přišli.

U nás se takové trendy zatím výrazně neprojevují, ale česká strava je na tom stále hůř než v roce 1990, kdy z ekonomických důvodů rovněž poklesla spotřeba živočišných potravin. Sofistikovaný systém školních jídelen tudíž funguje jako účinný „kompenzátor", který současně chrání děti před obezitou. Nenechme si jej zničit.