Růst pramenící z dluhů

Růst pramenící z dluhů

Drsná pravda o globalizaci a budoucnosti české ekonomiky

Milan Bednář, ekonom, národohospodářská fakulta VŠE

Narůstající obchodní výměna a globalizace měly v posledních dekádách své vítěze a poražené. A to bez ohledu na to, co říkají základní ekonomické poučky. Realita je totiž mnohem komplikovanější a volný obchod je spíše teoretickým konceptem s velmi silnými předpoklady, které bohužel nejsou splněny. Upadání průmyslových základen ve vyspělých zemích se přímo dotýká Česka. V posledních dvou dekádách pozorujeme narůstající problémy. Stále větší část růstu životní úrovně se uskutečňovala na dluh, nikoliv v reakci na dlouhodobý růst produktivity a konkurenceschopnosti. S každým rokem nám intenzivněji hrozí dekády stagnace a úpadku.

Devadesátá léta minulého století jsou v Česku již nerozlučně spjata s ekonomickou transformací a související privatizací. Nicméně neměli bychom zapomínat ani na vnější prostředí, které nás jako malou otevřenou ekonomiku silně ovlivňuje. Poslední dekáda minulého století se často pokládá za velmi úspěšné období, kdy se významně rozvíjely technologie a mezinárodní obchod. Zastavme se u druhé zmíněné oblasti, která byla spojena s tzv. globalizací. Tento fenomén přispěl k rozvoji ekonomik celého světa, nejvíce se však jednalo o rostoucí trhy v Asii, zejména v Číně. Pro vyspělé ekonomiky v USA a Evropě byla situace mnohem komplikovanější.

Žít si nad poměry

Ekonomové vědí, že volný mezinárodní obchod obohacuje všechny zúčastněné země. Nicméně v podmínkách státních zásahů, dotací, nekalých praktik souvisejících s kopírováním vyspělých technologií a přetrvávajících nerovnováh jsou tyto přínosy velmi nerovnoměrné. Rovněž musíme brát v potaz geopolitické a bezpečnostní aspekty. Mezinárodní obchod je historicky spojen s válečnými spory a snahami o dominanci jedné velmoci nad druhou. Od devadesátých let bylo vyspělým zemím USA a Evropské unie umožněno žít si výrazně nad jejich poměry, jelikož stále více a více výrobků se dováželo levně z Číny.

Data Světové obchodní organizace ukazují, že v roce 1990 se Asie podílela na světových vývozech zboží z necelých 23 procent a v roce 2022 to bylo již téměř 37 procent. Nejvíce akcelerovala Čína, které se podařilo zvýšit svůj celosvětový podíl vývozu zboží z přibližně dvou procent na dnešních více než 14 procent. Tyto podíly byly zvýšeny zejména na úkor USA, které poklesly z 11-12 procent na dnešních přibližně osm procent, a ekonomik Evropské unie, jejichž hlavní velmoc Německo poklesla z 12 na necelých sedm procent v roce 2022. Mimochodem, Rusko dlouhodobě stagnuje na hodnotách kolem dvou procent.

Německo se upadání své průmyslové základny dokázalo dlouho bránit, z čehož získávalo i Česko jakožto subdodavatel, který dnes vyváží do Německa 30 procent své zahraniční produkce. V poslední době jsou však trendy neúprosné, zejména v souvislosti s narůstajícími regulacemi a iracionální zelenou politikou Evropské unie. V roce 2022 vykazovala ČR třetí nejvyšší podíl průmyslu v ekonomice v celé EU s 27 procenty. Více mělo pouze Polsko a Irsko. Avšak ještě v roce 2000 zaujímala ČR první pozici s téměř 31 procenty. Za relativně ktrátké období dvou dekád pozorujeme stále viditelnější problémy.

Často se rovněž setkáváme s tvrzením, že vyspělé ekonomiky se díky globalizaci mohly více přeorientovat na výrobu s vyšší přidanou hodnotou a zejména na služby. To je ovšem pouze část pravdy. Nepopulárním faktem je, že přeorientování vyspělých ekonomik na služby bylo z nezanedbatelné části způsobeno jejich nekonkurenceschopností vůči Číně a ostatním asijským ekonomikám. Tato nekonkurenceschopnost je zčásti přirozená, avšak je významně ovlivněna přílišnými regulacemi, působením společné měny euro na jihu eurozóny, krátkozrakými expanzivními politikami a souvisejícím zadlužováním.

Nároková ekonomika

Značná část dnešního ekonomického růstu pramení z dluhů, nikoliv z dlouhodobého růstu konkurenceschopnosti a produktivity. To je bohužel v posledních letech případ i Česka, ve kterém se zcela správně mluví o tzv. nárokové ekonomice. V posledních dvou dekádách u nás narostl veřejný sektor o téměř 1,5 bilionu korun v dnešních cenách. Pokud se u nás a v Evropské unii nestane něco zásadního, reálně hrozí, že nás budou čekat desetiletí ekonomické stagnace a poklesu konkurenceschopnosti. Bude se v jistém ohledu jednat o pokračování posledních několika let.