Stát, jenž selhal: Amerika nad propastí - M. Lobotka, Hospodářské noviny 12.-14.2. 2021

STÁT, JENŽ SELHAL: AMERIKA NAD PROPASTÍ

KAM SE PODĚLA STARÁ DOBRÁ AMERIKA NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ? PŘÍJMOVÉ A SOCIÁLNÍ ROZDÍLY SE STÁLE ZVĚTŠUJÍ A ŘADA LIDÍ CHUDNE. A PRÁVĚ TO STOJÍ ZA POSLEDNÍMI NEPOKOJI V USA.

Martin Lobotka

Hospodářské noviny, 12.-14.2. 2021

Dav přeskakující a bořící zátarasy, ozbrojení obránci čelící mnohonásobné přesile. Zdánlivě nedotknutelný symbol americké moci poničený rozvášněnými přívrženci odcházejícího vůdce. Nenásledovalo sice dlouhé drama s rukojmími, ale i tak bych nemohl mít někomu, kdo byl počátkem ledna bez internetu, za zlé, pokud by si myslel, že řeč je o listopadu 1979 v Teheránu a excitovaným davem je shromáždění fanatických studentů známých jako Muslimští studentští stoupenci imámovy linie.

Ve skutečnosti šlo o zneuctění symbolu americké demokracie, Kapitolu, navíc samotnými Američany. Otázka je: Proč se to stalo?

Někdo viní decentralizovaná (rozuměj sociální) média a internet obecně. Díky těmto faktorům měl onen unikátní americký osvícenecký experiment, kdy každý může věřit, v co se mu zachce, nějakým způsobem zdegenerovat tak, že dnes desítky milionů lidí upřímně věří v to, že ve Washingtonu vládne pedofilní klika kanibalů-uctívačů Satana (jak tvrdí kult QAnon), jejíž předchůdci měli prsty v útocích z 11. září a ještě předtím zfalšovali přistání na Měsíci. Thomas Jefferson byl kdysi přesvědčen, že je lepší být vystaven „nepříjemnostem doprovázejícím příliš mnoho svobody než těm, které jdou ruku v ruce s jejím příliš malým množstvím" a že „chybné názory mají být tolerovány, je-li rozumu dovoleno bojovat s nimi". V dnešní situaci, kdy decentralizovaná média a internet umožňují stejně hlasitě křičet konspirátorovi Alexi Jonesovi jako Martinu Baronovi (šéfredaktor listu Washington Post), by to však možná viděl jinak. Tak jako politická revoluce často požírá své děti, požírá nyní osvícenská intelektuální revoluce, která Ameriku založila, svá prapravnoučata.

Jiný zase ukazuje prstem na kulturní faktory. Bílému muži prý pomalu skrze prsty uniká letitá společenská dominance a historie (a demografie) se překlápí na stranu těch druhých. A podobně jako upadající země jsou pro své okolí nebezpečné také chřadnoucí sociální třídy. Bílý muž bez vysokoškolského vzdělání se dle této teorie bez boje nevzdá.

Je to o ekonomice, hlupáku

To vše jsou však dle mého názoru důsledky, nikoliv příčina. Tu prapůvodní příčinu je potřeba hledat v tom, co kdysi napsal na zeď centrály prezidentské kampaně Billa Clintona jeho stratég James Carville: Iťs the economy, stupid! (Je to o ekonomice, hlupáku!). Útěk do vybájeného světa vyhroceného náboženství a konspirací je v moderní společnosti skoro vždy psychologickým adaptivním mechanismem k vyrovnání se s nepříjemnou realitou světa skutečného.

Právě taková je totiž realita průměrného Američana v posledních třech až čtyřech desetiletích. Nejvíce devastující je, že vymizel nejmocnější tmel sociální koheze, pozitivní narativ, že každá další generace se má, s neměnností fyzikálních zákonů, lépe než ta předcházející a že se v Americe za předpokladu tvrdé práce může dařit každému. I když se Elon Musk rozplývá, že Amerika je „zemí příležitostí", pro 40 procent obyvatel je to země, v níž nedokážou pokrýt mimořádnou událost za 400 dolarů, země, v níž polovina lidí nemá žádné úspory na důchod a kde skoro pro 30 procent obyvatel je zdravotní pojištění nedostatečné a onemocnění ekonomickým rizikem. A to i když průměrný Američan odpracuje ročně o 28 procent více hodin než průměrný Němec. A také je to země, kde se i v ekonomicky silných letech 40 milionů lidi (12 procent obyvatel) opírá o potravinové lístky.

Pamatujete si Simpsonovi? Nejznámější dysfunkční americká rodina o pěti lidech živená středoškolsky vzdělaným Homerem s platem (v roce 1996) cca 24,4 tis. dolarů ročně, žila stylem, který je dnes za stejné reálné peníze (cca 42 tis. ročně) zcela nedostupný. Není divu: zatímco ještě v roce 1996 stačilo muži s mediánovým příjmem 39 týdnů k zaplacení ročního nájemného v rozumném třípokojovém obydlí, zdravotního pojištění rodiny, semestru na veřejné vysoké škole a k zajištění chodu vozidla, v roce 2018 to bylo již 53 týdnů. Což je vzhledem k tomu, že rok má o týden méně, jaksi problém.

Amerika přitom nezchudla, naopak. Shora popsané „vymizení pozitivního narativu" je důsledek výrazného růstu nerovnosti v posledních 40 letech. Růstu, který způsobil, že americký sen je pro drtivou většinu populace v nejlepším na klapačkách, v nejhorším mrtvý a pohřbený.

Pokud by zůstal způsob rozdělování plodů ekonomického růstu po roce 1975 stejný, jako tomu bylo ve třech poválečných dekádách, reálný příjem pracovníka v mediánu příjmové distribuce (tj. pracovníka, oproti němuž má polovina pracovníků vyšší a polovina nižší příjem) by dnes byl o 84 procent vyšší a reálný příjem pracovníka ve třetím kvartálu příjmové distribuce by byl o 55 procent vyšší, než ve skutečnosti je. Dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v 90. percentilu této distribuce (tj. jejich příjem je vyšší než příjem 90 procent lidí), by situace byla lepší.

Minulý rok by tak v kapsách spodních 90 procent populace skončilo o 2500 miliard dolarů více. Naopak, zafixovali-li bychom míru (ne)rovnosti v roce 1975, vrchní procento společnosti dle příjmů by dnes bralo jen 45 procent toho, co ve skutečnosti bere.

Čí je to vina? Amerického státu. Opojen teorií 19. století, že když se koňům nasype dost ovsa, zbude i na vrabčáky, převtělenou ve 20. století do modernější teorie „skapávání" (trickle down - tedy že i bohatí své peníze nějak utrácí a chudí najdou práci například na stavbě milionářovy jachty) a přesvědčen, že „stoupající příliv zvedne všechny lodě", selhal americký stát na celé čáře v tlumení nerovností vyvolaných společenskými a ekonomickými proměnami posledních 40 let.

Neříkám, že řešením bylo zmrazit kalendář v šedesátých letech minulého století, kdy dvě třetiny amerických rodin s nezaopatřenými dětmi lehce uživil pouze jeden (mužský) vydělávající. Ani dnes obrátit kalendář dozadu nelze, bez ohledu na to, jaké množství kšiltovek s heslem „Uděláme Ameriku opět velkou" v rezavém pásu rozházíte. Ale bylo tak nedůvodné od státu očekávat, že těmto proměnám bude čelit? Že nerovnosti, jež tyto změny s sebou nesou, nebude svou politikou nízkých daní, odporu k sociálnímu státu, demontáže odborů, deregulace finančního sektoru atd. aktivně prohlubovat?

Dvě propasti

Jenže přesně to se stalo: americký stát vykopal to, čemu říkám liberalizační propast. Na jedné její straně je malá skupina profitující z finanční liberalizace a globalizace, nejviditelněji ztělesňovaná vrstvou miliardářů, ale ve skutečnosti zahrnující horních pět až deset procent populace, které si na ovoce globalizace často sahají. Proti nim ale stojí velká skupina, pro kterou je jedním z mála ovocí globalizace regál levného čínského zboží ve Walmartu. A to není vše.

V posledních 10 letech americký stát k této liberalizační propasti přidá ještě aktivně hloubenou propast majetkovou. Politikou své centrání banky v posledních letech totiž způsobil, že se kromě příjmových rozevírají i nůžky majetkové: z centrální bankou živeného růstu akcií opět nejvíce profituje ta stejná (a stejně malá) část společnosti jako ta, která vytěžila nejvíce z růstu nerovnosti. Vlastnictví bydlení, definiční to znak středostavovské rodiny, se naopak stává nedostupnějším a nedostupnějším.

Většina Američanů má dlouhodobý vroucný vztah k iracionalitě. A nemám na mysli pouze devótní religiozitu a pohledy úkosem, jichž se vám dostane, když prohlásíte, že jste ateista. Mám na mysli kupř. to, že dvě třetiny Američanů věří, že „andělé a démoni jsou aktivní ve světě", a polovina si je „absolutně jistá", že existuje nebe, v němž vládne ztělesněný Bůh. Že si čtvrtina myslí, že Obama je možná Antikrist, že 60 procent věří, že v domech mohou strašit duchové a Atlantida existovala a že 40 procent obyvatel si je jistých, že mimozemšťané již navštívili naši planetu. Je i pak stále tak nepochopitelné, že desítky let prohlubovaná nerovnost povede k pocitu zmaru a nicotnosti, z něhož jediným východiskem pro široké části populace je ponořit se do alternativního světa bizarních fantazií, v němž za vaše problémy mohou pojídači dětí ve Washingtonu?

Zlatý Trump

Ekonomická vykořeněnost a vykuchání střední třídy, onoho pilíře stability a bariéry před společenským hrubnutím, z těla společnosti jsou prapůvodními příčinami nynějších amerických problémů. A také náznakem řešení. Protože nezmění-li Amerika kurz a neotočí-li svou loď směrem k ekonomicky inkluzivnější společnosti, má před sebou jen dvě cesty: v tom lepším "měkkou" diktaturu po vzoru portugalského Estado Novo (korporativní režim zavedený v Portugalsku v roce 1933), v tom horším občanskou válku po vzoru Španělska.

Je totiž úplně jedno, zda si myslíte, že za váš desítky let nikam nevedoucí život mohou imigranti, rasové minority, ženy, pedofilní bažina Washingtonu nebo Židé, výsledek je stejný: exploze hněvu a frustrace. Prozatím byl pro nemalou část rozzlobených Američanů sice nezvyklým, ale stále vesměs mírovým ventilem frustrace Trump. Další Trump už takový být nemusí.

Autor je hlavním analytikem Conseq Investment Management a.s.